U nás v Hradci ve vědecké knihovně jsem si půjčila knihu od Mary Priestley "Music therapy in action". Priestley tu mimo jiné popisuje, jak vypadala její studia muzikoterapie (byla jednou z prvních studentek tohoto oboru) v Londýně. Bylo to nesmírně zajímavé. Napadlo mě, že by možná někoho zajímalo, jaké to bylo na berlínské UdK, když jsem tam studovala já. Jestli vás to zajímá, přečtěte si :o)
Přijímací zkoušky
Začalo to všechno zpožděním. Podala jsem totiž pozdě přihlášku. Termín uzávěrky přihlášek ke studiu byl asi týden před tím, než jsem vůbec na stránkách UdK (Universität der Künste) objevila, že je možné studovat zde muzikoterapii. Nejsem ten typ člověka, který má ve zvyku "ukecávat". Navíc - když se řekne Německo, představím si okamžitě do pozoru postavené a v řadě nastoupené, vymydlené Němce, jak si prstem poklepávají na sklíčko náramkových hodinek a se zdviženým obočím a významným pohledem pohlížejí na ubohého provinilce, který - zpocený a s vyplazeným jazykem - dobíhá na předem přece tak pečlivě naplánovanou schůzku.
V roce 2014 vydalo brněnské nakladatelství Atlantis útlou knížečku od Milana Kundery "O hudbě a románu".
Jedná se o úvahu nad tisíc let existujícím hudebním uměním evropské tradice a o několik století mladším románem.
Kunderovy myšlenky mě nadchly už při prvním čtení a stále se k nim vracím. Jedná se o potravu pro duši - člověku se nad nimi chce rozjímat. Pro ty, kdo jsou zvyklí ze školy biflovat životopisy skladatelů a spisovatelů, definice uměleckých slohů a literárních druhů, bude toto čtení možná velkým překvapením ve smyslu Svěrákova výroku "co všechno jsem se ve škole (mimo jiné) nenaučil".
Z improvizace jsem se naučil, že se v hudbě na
symbolické rovině odehrávají naše
sociální kontakty a způsoby chování.