Moje berlínská studia muzikoterapie

U nás v Hradci ve vědecké knihovně jsem si půjčila knihu od Mary Priestley "Music therapy in action". Priestley tu mimo jiné popisuje, jak vypadala její studia muzikoterapie (byla jednou z prvních studentek tohoto oboru) v Londýně. Bylo to nesmírně zajímavé. Napadlo mě, že by možná někoho zajímalo, jaké to bylo na berlínské UdK, když jsem tam studovala já. Jestli vás to zajímá, přečtěte si :o)

 

Přijímací zkoušky

Začalo to všechno zpožděním. Podala jsem totiž pozdě přihlášku. Termín uzávěrky přihlášek ke studiu byl asi týden před tím, než jsem vůbec na stránkách UdK (Universität der Künste) objevila, že je možné studovat zde muzikoterapii. Nejsem ten typ člověka, který má ve zvyku "ukecávat". Navíc - když se řekne Německo, představím si okamžitě do pozoru postavené a v řadě nastoupené, vymydlené Němce, jak si prstem poklepávají na sklíčko náramkových hodinek a se zdviženým obočím a významným pohledem pohlížejí na ubohého provinilce, který - zpocený a s vyplazeným jazykem - dobíhá na předem přece tak pečlivě naplánovanou schůzku. 

Inu, bylo to zřejmě mé nadšení pro věc, které mi dodalo kuráž: napsala jsem dopis, ve kterém jsem zdvořile požádala o výjimku a - čeští úředníci ať si klidně pohoršeně kroutí hlavou - Německo mi mou zpozdilost prominulo a někdy koncem května 2009 mě pozvalo k příjimacím zkouškám (Aufnahmeprüfung). Asi dva týdny před odjezdem do Berlína začaly rozsáhlé přípravy: výběr ubytování, koupě jízdenek - ještěže máme ten internet... - no a hlavně (!) podrobné studium berlínské MHD (to berlínské se jmenuje BVG) se všemi těmi busy, U-bány a S-bány nejrůznějších barev a značení. Znalci mě dokonce upozornili, ať si dám hlavně pozor na S41 a S42, které jezdí sice po stejné trati, ale jedna po směru hodinových ručiček a druhá přesně naopak. Člověk se může snadno zmýlit, a než na svůj omyl přijde, stane se zatím z jeho původní 10-timinutové přepravy dobrodružné, několikahodinové cestování po německé metropoli. Vědoma si tedy také tohoto úskalí, nastudovalal jsem přesně trasu z Berlin Hbf (Hauptbahnhof=hlavní nádraží) na Mierendorfplatz, kde se nachází jedna z budov univerzity. 

 

Konečně tedy nastal ten den. Blížím se ke staré budově z červených cihel. Spolu se mnou - jen z jiného směru - míří ke vchodovým dveřím paní s óóó-brovským nástrojem na zádech - vypadá to trošku, že stěhuje skříň, ale já poznávám harfu. Sama nesu přes ramenou housle. Ve druhém patře sídlí katedra muzikoterapie (Lehrstuhl Musiktherapie). Ve velké místnosti č. 210 už čeká několik adeptů. Sedíme na židlích, které jsou uspořádané do kruhu a koukáme střídavě po sobě a po nástrojích, kterých je zde plno - ve skříních, v koutech, na zdech, pod oknem - zkrátka téměř všude. Od stropu visí směrem dolů lidská hlava - ne, nelekejte se - jde o maketu vyrobenou z jakési černé pěnové hmoty. Časem pochopím, že je to důmyslně maskovaný mikrofon, který má za úkol snímat hudební improvizace, jež budou poté přehrávány a analyzovány. 

 

S blížícím se zahájením se prázdné židle zaplňují. Celkem se nás tu sejde téměř dvacet. Do místnosti vstupují čtyři profesoři: 3 Frauen und 1 Mann. Vedoucí katedry, Prof. Dr. Susanne Bauer vítá uchazeče, představuje své kolegy a seznamuje nás s organizací přijímacího řízení. Kromě Frau Bauer máme tedy tu čest s paní profesorkou Karin Schumacher, Tillmanem Weberem a Robin Gooch, která mi na první pohled nepřipadla jako univerzitní profesor. Mé podezření se potvrdilo, když nám byla představena jako profesionální zpěvačka s vedlejší aprobací muzikoterapeutky. Tak zpěvačka - to určitě ano, říkala jsem si v duchu pro sebe... ale muzikoterapeut (?) - před námi stála statná černošská žena s hustými kudrnatými vlasy, cenila na nás svůj bezchybný chrup a nakonec na nás i promluvila, čímž umocnila naše překvapení barvou svého hlasu - měla jsem dojem, že to k nám hovoří Louis Armstrong - tak hluboký měla hlas! Proč to takhle podrobně líčím? Tahle osoba mi totiž dala dokonale zapomenout na veškerou trému a nepříjemné svírání v žaludku, které na mě předtím dotíralo.

 

Zkoušky se skládaly celkem ze čtyř částí. Nejprve jsme byli rozděleni do skupin po dvou či třech a za úkol jsme měli vymyslet etudu nebo hudební hru zpracovávající konkrétní nonsense rým. Každá skupina přitom měla jiný text. Kdo ze čtenářů si zrovna nevybaví, tak v češtině je to třeba takové to "enyky benyky kliky bé...". Bylo potřeba to zrytmizovat, dát tomu nějakou formu, případně pohyb, nacvičit to a sehrát. Vypadalo to trošku jako na besídce v blázinci. Mě to však bavilo (patřím tedy do blázince?:o). Na pedagogické fakultě jsme nakonec podobné věci občas také pěstovali. Následoval ještě jeden úkol podobně bláznivé povahy, který si už přesně nepamatuju, vím jen, že jsem v něm hrála komára (die Mücke). 

 

Po zvládnutí první části jsme byli jednotlivě zváni na pohovor, ve kterém se nás páně profesoři Bauer a Weber dotazovali na motivaci - "Proč chcete studovat právě muzikoterapii?" - Tady jsem byla najednou tvrdě konfrontována se svými - za ta léta neoprašovanými - jazykovými (ne)znalostmi. Mám sice vystudovanou němčinu, dokonce jsem ji tehdy celkem intenzivně vyučovala, ale asi tak na úrovni "die Katze ist schwarz." A najednou se po mně chtělo, abych plynule a smysluplně hovořila o tom , proč jen chci pro pánakrále studovat muzikoterapii. Bylo mi tak nějak koktavě :o) Avšak dávali mi najevo pochopení a vůbec byli nesmírně přátelští (freundlich). 

 

Vypotácela jsem se s úlevou z místnosti a netušila přitom, že ta nejpotupnější část zkoušky mě teprve čeká. Frau Bauer se přestěhovala do vedlejší třídy a společně s Karin Schumacher si od nás nechala vypravovat, co že to všechno víme z teorie muzikoterapie. Já jsem nevěděla lautr nic. Četla jsem v češtině snad jedinou knihu, která tehdy u nás na toto téma vyšla. Navíc jsem si ani pořádně nepamatovala žádná jména, a už vůbec jsem v němčině nebyla schopna povídat o nějakých principech. Měla jsem dojem, že Frau Schumacher je naštvaná a Frau Bauer se snažila zachraňovat situaci. Pamatuju si, že jsem vysvětlovala, jak máme v Čechách zatím strašně málo literatury a že proto taky chci studovat v Německu, protože tady už je obor mnohem dál. Během studií nám pak Karin Schumacher jednou vysvětlovala, že u uchazeče o studium je důležitá především jejich osobnost. "Teorie se dá naučit, důležité je, jakým jste člověkem." Škoda, že jsem tento její názor neznala dřív :o)

 

 

Kommentar schreiben

Kommentare: 0