V roce 2014 vydalo brněnské nakladatelství Atlantis útlou knížečku od Milana Kundery "O hudbě a románu".
Jedná se o úvahu nad tisíc let existujícím hudebním uměním evropské tradice a o několik století mladším románem.
Kunderovy myšlenky mě nadchly už při prvním čtení a stále se k nim vracím. Jedná se o potravu pro duši - člověku se nad nimi chce rozjímat. Pro ty, kdo jsou zvyklí ze školy biflovat životopisy skladatelů a spisovatelů, definice uměleckých slohů a literárních druhů, bude toto čtení možná velkým překvapením ve smyslu Svěrákova výroku "co všechno jsem se ve škole (mimo jiné) nenaučil".
V kapitole "O štěstí a extázi" jsem našla několik odstavců o jazzu a o rockové hudbě.
O jazzu píše Kundera jako o umění, které patří k těm, jimž se daří odhalovat jeden zvláštní druh štěstí, sice:
"...štěstí poznamenané humorem, štěstí projevující se euforickou neodpovědností představivosti, radostí vymýšlet, překvapovat či dokonce šokovat veselím imaginace." (M. Kundera: O hudbě a románu, Atlantis , Brno 2014, str. 50).
Vždycky jsem ráda poslouchala a stále poslouchám jazzovou hudbu. Když se mě někdo zeptal, proč, tak první, co mě napadlo jako odpověď, bylo právě, že se mi na jazzu líbí ta možnost tvořit, pohrávat si, vymýšlet si. V jazzu prakticky neexistuje možnost udělat chybu. Protože i chyba se může stát součástí procesu zvaného improvizace. Ovšem spisovatel to umí popsat mnohem výmluvněji:
"Jazzový repertoár spočívá ve variacích určitého relativně omezeného počtu melodií. Ve všech jazzových skladbách lze zahlédnout úsměv, který vklouzl mezi původní melodii a její jazzové zpracování... úsměv vidíte též na tvářích hudebníků starého dixielandu; když přijde chvíle sóla (které je vždycky improvizované, což znamená, že je vždycky překvapením), hudebník pokročí dopředu, aby pak zase uvolnil místo jinému hudebníkovi a sám se oddával potěšení ho poslouchat (potěšení dalších překvapení)" (tamtéž, str. 51).
Dále: "Při jazzových koncertech se tleská. Tleskat, to znamená: poslouchal jsem tě pozorně a teď ti vzdávám svůj obdiv."
O několik řádků výš se píše o tom, že existuje něco jako štěstí zdvojené; sice "štěsti pozorovat (s úsměvem) štěstí".
Myslím, že se toto dá říct také o jazzmenech, kteří sólově improvizují, a pak s potěšením naslouchají těm druhým, kteří se k sólu dostanou po nich. Je to krásný obraz radosti, spoluúčasti, sounáležitosti - štěstí.
No a rock? Líbí se mi, že pouze konstatuje:
"Hudba zvaná rock mění situaci. Důležitá okolnost: při rockových koncertech se netleská. Byla by to skoro svatokrádež tleskat a dát najevo kritický odstup mezi hudebníkem a posluchačem; zde nejsme, abychom poslouchali a hodnotili, ale abychom se oddali hudbě, křičeli spolu s hudebníky, splynuli s nimi; to, co zde hledáme, je identifikace, nikoli radost; výlev, nikoli štěstí. Zde propadáme extázi: rytmus je vytloukán silně a pravidelně, melodické motivy jsou krátké a stále se opakují, chybějí dynamické kontrasty, všechno tíhne k fortissimu, zpěv preferuje nejvyšší rejstříky a mění se často v křik. Zde nejsme v malých tanečních sálcích, kde hudba zavírá dvojice do jejich intimity; zde jsme ve velkých sálech, natlačeni dohromady, a jsme-li v menších diskotékách, nejsou tu dvojice: každý se pohybuje zároveň sám a se všemi ostatními. Hudba proměňuje jednotlivce v jediné kolektivní tělo; mluvit zde o individualismu a hédonismu je jen jedna z mystifikací naší doby, která se chce vidět (jako ostatně každá doba) jiná, než je." (tamtéž, str. 52)
Kommentar schreiben